Neděle po Devítníku

Introit

 Dobrořečte národové Bohu našemu, a ohlašujte hlas chvály jeho. Zachoval při životu duši naši, aniž dopustil, aby se poklesla noha naše. ... Požehnaný Bůh, kterýž neodstrčil modlitby mé, a milosrdenství svého ode mne neodjal. Amen (Ž 66)

První čtení

 Iz 5,1-7

Druhé čtení

 Matouš 21:23 – 45

Kázání

 J v chrámu začal vyučovat. To je nebezpečné. J vyučuje jasně a pravdivě. Vyučoval, že Izrael – jeho hospodáři - přestali žít z živých vod tóry, ale zabývají se jenom hromaděním peněz, usilováním o pozice ve vládě a ve vysoké politice.

K J-ovi přišli velekněží a představitelé lidu, aby se ho zeptali, jak to s ním je. Jakou mocí to činíš?

Nebyla to otázka, která míří k hledání pravdy. Chtěli ho dostat, nezajímala je pravda. Už dopředu totiž byli měli odpověď. Potřebovali se prostě J-e zbavit.

Jak je možné, že věřící lidé klesli tak hluboko, že se neptají po pravdě??? Ptát se po pravdě by v prostředí víry mělo být přeci přirozené a jasné. Odpověď: jejich pánem není Bůh Izraele. Zaměnili moc pozemskou za království Boží.

Lidé si překrucují i krásné myšlenky k vlastnímu prospěchu. Velekněží jednají způsobem – jakým bychom dnes mohli označit politické jednání. Aby nebylo na první pohled jasné, co dotyčný chce. Vyhýbání vede postupně k naprosté ztrátě důvěry.

Na tom rozhovoru je zajímavé, že církevní činitelé jsou tak vyhýbaví, že nakonec skončí u lži. Oni odpoví: nevíme, ale je to z důvodu, že se bojí. Ať odpoví tak nebo tak, bude to pro ně špatně. A tak J dokáže svou otázkou odhalit při nejmenším dvě věci. Pánem církevníků je strach. A je to strach, který vede ke lži. Je dost možné, že tito lidé si nalhávají, že neví, protože kdyby si to nenalhávali, přišli by o část moci, nebo by se setkali s pravdou, která je bolestivá, zjistili by, že neslouží Bohu, ale strachu.

Na farářském kurzu Erazim Kohák řekl, že problémem moderního člověka je nedůvěra. Všichni si nalháváme. Třeba to, že není žádný ekologický problém. Narážel na našeho pana prezidenta. Prezidentův názor určitě není výjimečný. Raději si řekneme, že jsme v moci ekologických firem apod., raději si dáme klapky na oči, přestaneme logicky myslet a uvěříme, že problém neexistuje. Jenže uvnitř víme, že si jenom nalháváme. Že jenom děláme, že všechno je vpořádku. A protože si nalháváme, potřebujeme si dávat neustále za pravdu. A tak věříme různým konspiračním teoriím, že vlastně všichni kolem nás jsou všelijak spiknutí, že skutečnost, která je kolem nás, je jenom virtuální...  

Člověk tak postupně ztrácí schopnost rozlišovat. Schopnost v cokoli věřit, protože za vším je přece touha někoho oklamat nás. Vlastní sebeklam dáváme za vinu světu kolem.

Žijeme v téměř absolutní nedůvěře. Stejně jako ti velekněží, protože kdyby si přiznali pravdu, jejich svět by se zhroutil. A je to zvyk, který nás nutí stále si opakovat, že ten náš svět je jediný možný. Třeba svět sebeklamu.

Velekněží nechtějí pravdu slyšet.

Jakou mocí to činíš? Ta otázka nezajímá vysoké představitele církve, ale měla by zajímat nás. Jaká je ta moc, díky které se J vydává na cestu utrpení, služby, vstříc smrti?

My to přece potřebujeme vědět, proč brát J-e vážně, proč si od něj nechat mluvit do života - proč zrovna on by měl formovat víru - a náš vztah k Bohu. Jsou přece i jiné cesty. Proč jsme si vybrali zrovna tu J-ovu cestu?

Proč zrovna poslouchat to, co vyučuje J? Jakou mocí to činíš?

J vešel do chrámu a lidi si mohli všimnout (stejně jako my dnes), že - že se Jš nesrovnává se zaběhlým provozem - nerespektuje to, co všelijaké autority uznávají jako SMĚRODATNÉ.

- zpochybňoval to, co lidi naplňovalo uspokojením - ať už to byla uznávaná pozice na pracovišti - ve společnosti - nebo před Pánembohem.

- kladl nepříjemné otázky těm, kdo se tvářili, že mají ve všem jasno,

- dával povstat k novým krokům a nové naději těm, kdo měli zůstat už jednou provždy odkopnuti a přehlíženi.

- vrtal do zaběhlých maloměstských pořádků církevních i společenských.

Jakou mocí to činíš?

- tedy - PROČ TĚ VLASTNĚ MÁME BRÁT VÁŽNĚ?

- proč máme opustit teplo domovů - a DÁT NA TEBE?

 Povšimněme si, že velekněží dělají kompromisy a tak nakonec lžou.

J nelže, řekne jim: já vám neřeknu, jakou mocí to činím. Místo toho řekne podobenství.

Podobenství otevřou nové obzory a i my do nich můžeme vstoupit. Nejsou to žádné jinotaje.

V těch podobenstvích se ukazuje, že zbožnost dávaná na odiv je zbytečná. Před Bohem je jasné, kdo plní jeho vůli. Velekněží mohli vidět, že nekoná Boží vůli zbožný papaláš, ani člověk, který všude vykřikuje Pane Pane. Zbožnost na odiv ke spáse nepomůže. Bůh přijímá ty, kdo mají zkroušené srdce, ne honosné oběti. Žalmy 69:31 Písní budu chválit jméno Boží, velebit je budu díkůvzdáním. 32 Hospodin to přijme raději než býka, býčka s paznehty a rohy.

Ppodobenství o vinici bylo ještě drsnější, protože v něm jasně mluvil o sobě a o velekněžích. Zabijí syna majitele vinice, protože chtějí vinici pro sebe.

Místo aby se snažili z podobenství vystoupit, vždyť v podobenství právě slyšeli, že syna hospodáře zabíjí, tak ihned po vyslechnutí podobenství se J-e chtěli zmocnit. Ale strach jim zavelel: pozor na zástupy, s jeho popravou musíme ještě počkat...

 Podobenství o vinici je zvlášť známé i nám. Totiž pocit, že žijeme své životy a prožíváme svou víru – bez Boha. B jako by se z toho našeho každodenního prostoru stáhnul:

- nechává věci být, jak jsou - nezasahuje do běhu světa - nevyslýchá úpěnlivé modlitby - nesesílá hromy blesky na šílené diktátory, ani na násilnické teroristy, ani na tuneláře.

ODJEL NA DOVOLENOU

Podobenství zdůrazňuje, že není a nebude lhostejný k tomu, jak si tady MEZITÍM VEDEME - a zvl., jak si vedeme jakožto jeho lid:

- zda si na jeho vinici počínáme jako věrní a zodpovědní služebníci - vděční za to, na jak skvělé roli mohou pracovat

nebo - zda jsme propadli pyšnému a svévolnému přesvědčení, že si tady už VŠECHNO POVEDME VE SVÉ REŽII

I nám, dnešní církvi, zůstává tenhle apel:

- protože i církev, která vyznává, že její Pán "sedí na pravici Ba Otce všemohoucího", se už mnohokrát začala chovat, jako by ji vinice tohoto Pána patřila.

- jako by její Pán odcestoval na dovolenou a my šéfovali Božímu Království

- máme se snažit, aby nebyli znechuceni ani naši současníci z církve ani lidé okolo ní. A především, aby naše spravování vinice Kristovy nezastíralo, oč na této vinici jde - a kdo má nad ní PRAVOMOC.

- máme se snažit, ať je zřejmé, že v našich věcech - okolo slova evangelia a stolu Kristova - tuto jeho pravomoc respektujeme.

 Jakou mocí to činíš?

- ptali se a ptáme se Jše. Odkud se bere tvá pravomoc?

Je to pravomoc Syna, ktý věrně a přesvědčivě přináší svědectví o Otci - odpovídá v podobenství Jš.

S TOUTO PRAVOMOCÍ vyřizuje:

- i když se vám zdá Pán vzdálený - či na dovolené - neztrácí zájem.

neztrácí zájem o to, jaké na jeho vinici panují poměry - jak si vy vinaři vedete.

- nenechávají ho klidným takové poměry, jako nastolují zvlčilí vinaři.

- není v klidu, když si ovoce radosti a naděje chtějí mít jen pro sebe.

A když zpřítomňuje bohatství a obživující chutnost této vinice - nasazuje Ježíš svůj žt.

- neuhne před údělem toho, ktého odmítnou - a vyvedou za hradby svatého města - a tam nechají zemřít.

TOUTO MOCÍ - mocí bezbranné pravdy - mocí lásky, ktá nasazuje vlastní kůži a krk i uprostřed nepřátelského odmítání - Jš činí své skutky

Touto mocí Jš hostí u svého stolu

- u VP ujišťuje, že jako náš Pán neodcestoval na věky - že není na dovolené - ale přichází nám naproti - a posiluje ty, kdo se vydali cestou následování

Tak dokládá a zpřítomňuje - že MOC NADĚJE - OBNOVY ŽITÍ - LÁSKY A PRAVDY - není kdesi na dovolené - ale PRACUJE. Roste - a může nést ovoce. Chutné ovoce. I při nás. AMEN

Poslání

 1 Corinthians 15:58 A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.